31. 1.
  Před barem stěhujeme křesílka a z odpadkového koše, který Honza odněkud přinesl, si děláme karetní stolek. Karty lítají, čas utíká a komáři žerou jako pes. Nebýt zaměstnankyně letiště, která nás upozornila na nástup lidí k letu LH 757, tak tam sedíme ještě teď. Kontrolují nám příruční zavazadlo a je to. Ještě si mě vybírají policisté, chtějí vidět pas, kontrolují víza a po opsání údajů můžu jít dál. 400 lidí čeká na povel k nástupu. Indové se tlačí u zavřených dveří, ostatní v klidu postávají a posedávají kolem. Stejně má přednostní nástup 1. třída, Bussines Class a potom až Economy Class. Nástup probíhá po částech, aby z Boeingu 747 ještě něco zbylo. Při nástupech a výstupech odkudkoliv neznají Indové bratra ani sestru.
  Sbohem Indie. Vůbec se nám nechce, ale nedá se nic dělat. Čistota v letadle je pro nás skoro šokující. Nejen že se tady neválejí odpadky, ale dokonce to tady voní čistotou. Jediné co nám není moc po chuti jsou komáři, kterých se sem pár zatoulalo a bez víz prchají do Evropy. Dojem nám kazí i pohled na německé letušky. Hildy a Gertrudy od pohledu. Letadlo je kolos, kde sedí vedle sebe deset lidí. Po startu dostáváme jídlo a říkáme si o pivo. Beck v láhvi přišel k duhu. Jídlo je napůl indické a žaludek říká ne. . Okamžitě usínáme. Probouzíme se asi v půlce letu někde za Kaspitským mořem. Z Bombaje jsme letěli přes Pákistán, Afghánistán, do bývalého Sovětského svazu, přes Kaspitské moře a Kavkaz na Ukrajinu, do Polska, k nám a nad Prahou do Frankfurtu. Ještě jsme stihli vidět konec filmu, který byl vykradený E. T. po indicku. Nádhera. Ještě si bereme sluchátka, abychom to slyšeli v originálu, na rozloučenou.
  Ve Frankfurtu jsme včas. Desítky restaurací a obchodů nám otevírají definitivně oči. Děs. Vypadáme jako tři špíny za třetího světa. Batůžky jsou humus, špinavé kalhoty jak zem, sandály a dva dny nemytí a nevyspalí. Honza má tepláky od Vietnamců s proužkem. Kalhoty na cestu nemá, protože se rozpadly někde ve vlaku a neměli už nohavici. Je nám to jedno, sledujeme cvrkot kolem a je nám bídně. Domů ne!
  Do Prahy letíme s ČSA Boeingem 737 pojmenovaným Mělník. První český nápis jsme viděli na dveřích letadla "Otevřít". Hned na to slyšíme "Dobrý den". Je to zvláštní a hezké. Letí nás jen pár, takže skoro každý máme trojsedadlo sám pro sebe. Bereme si noviny, dostáváme kávu a bagetu. My si samozřejmě říkáme o pivo. Plzeň, sice v plechu, ale ta chuť a barva! Snad v životě nám takhle Plzeň nechutnala. Po přečtení novin si sedám k Honzovi. Po pěti týdnech nebyl nikdo kolem mě, nikdo nic nechtěl, nikdo nemluvil. Prázdnota. Ještě jdu k letuškám pro piva. Ptají se odkud letíme, trochu jim vyprávím a zjišťuji počasí v Praze. 0°C a sníh. To je děs. Pivo už dopíjíme na Ruzyni při přistání. Jsme doma. Spíš než radost, tak pociťuji smutek. Je tady zima, šedivo a vůbec…konec. Indie je v háji. Byl to zážitek na celý život a už teď vím, že se tam ještě podívám. Do země ohromných kontrastů, bídy, směsi všech náboženství, hor, moří, mega měst, slumů, krav, psů a bůvolů v ulicích, do země Indek v nádherných sárí, chlapů s knírem, věčným Hallo Sir, Hallo friend, pokřikování čai-čai ve vlacích, ohníčků na ulicích, rikš v ulicích kde skoro neexistují pravidla, úředníků a signejčrů, koření atd. atd.
NAMASTE INDIA!!!
předchozí43 
 1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13   14   15   16   17   18   19   20   21   22   23   24   25   26   27   28   29   30   31   32   33   34   35   36   37   38   39   40   41   42   43