11. 1.
  Ráno jako na dlani. Teploučko tak 25°C a sluníčko. Vyspalí jsme parádně a s Jenem jsme hned vystartovali do ulic. Nejdřív jsme zamířili na New Market. Taková Holešovická tržnice. Za to část, kde se prodává maso je jen pro silné nátury. Všude krev, smrad, kosti a hlavy zvířat. Do toho pobíhají hezké, dobře živené kočky a lítají všude ptáci. Lepší byl vedlejší rybí trh. Hromady krevet, ryb a bůhví jaké další havěti. Při pohledu na to litujeme, že si nemůžeme občas uvařit sami. Všude hromady zeleniny a ovoce. Jen ta nešťastná hygiena. Kupujeme si aspoň pytlík lusků za 6Rp. Potom jsme se šli podívat do parku Maiden, kam se prý chodí za rekreací a je tam i golfový klub. No park, spíš dvacetinásobek Letné s pár stromy a všude tisíce kluků hrajících kriket. Je vidět, že je to jejich nejoblíbenější sport. Hrají ho všichni, všude a pořád. Od capartů po chlapy. Když třeba nemají na pálku, tak stačí prkýnko. Přes pláň jsme došli až k Památníku královny Viktorie z bílého mramoru. Celou cestu jsme někomu lezli do hřiště, protože se různě překrývala aniž by bylo zřetelné, kde mají hranice. Připadali jsme si jak Karel Gott na Václaváku. Všichni nás zdravili, občas jsme jim hodili zatoulaný míček a radost měli velikou. Asi mysleli, že neumíme házet nebo co. Bylo to fajn. Když jsme si chtěli u památníku sednout a přečíst si něco o něm z průvodce, posadili jsme se na takovou zítku u hlavní cesty. Najednou Chlapík vedle mě začal poskakovat, vykřikovat a ukazovat na zem. Smích nás přešel, když jsme zjistili, že mi pod nohama zalézá do té zítky nějaký žlutohnědý had. Vystartovali jsme a krve by se v nás nedořezal. Viděli jsme ho tak půlku a i tak to bylo skoro metr. Fuj tajbl. Potom jsme si přečetli, že v Indii žije 235 druhů hadů a z toho 50 jedovatých. Mezi ty nejhustější patří samozřejmě kobra, ale také zmije žlutohnědá. I kdyby to byl ten nejmíň nebezpečný had, tak nám to stačilo. Každopádně jsme už k posedávání kdekoliv byli opatrnější.
  Cestou z pláně jsme se chtěli svézt tramvají. Kromě toho, že zastávky neexistují, resp. je znají místní podle paměti, je samotná tramvaj hodna technického muzea. Vypadá jako pancéřovaná a stáří jsme odhadli na 50 let plus mínus 20 let. Uvnitř je průvodčí, který prodává lístky a tahání za provázek dává řidiči povel k odjezdu. Dali jsme mu 5Rp a svezli se přibližně tři stanice. Nastupování a vystupování probíhá samozřejmě za jízdy. Stavujeme se na pokoji u Pepiho, který je stále na Brufenu. Máme v plánu navštívit i zdejší metro. Pepa jde s námi, kupujeme za 4Rp/osobu lístky na čtyři stanice vzdálenou M. G. Road (Mahatma Ghándí je tady všechno stejně jako Tata). Zase máme smůlu, že kamkoliv se vydáme jen tak bez cíle, vždycky skončíme v muslimské čtvrti, kde nikdo ničemu nerozumí, nechápe nebo prostě jenom nechce. Asi po hodině, možná ani ne, to balíme a jedeme zpět na Park Street. Dojdeme si ještě na jídlo (nesmí chybět fresh juice na kterém jsme si ulítli) a chvilka odpočinku a špek na pokoji potěší. Nad postelí jsem sejmul švába. Už nevíme co by, tak navnaděni filmy a klipy z tv vyrážíme do kina Globe (50Rp/osobu). Ani nevíme na co jdeme, protože je to všechno v hindí. To, že jsme tam byli jediní cizinci je asi jasné. Těšili jsme se na Indky a romantiku, ale po hodině promítání nebyla v záběru ani jedna. O přestávce zklamáni odcházíme. Děj nemá smysl rozebírat. Nekonečné dialogy chlapů v různých prostředích-děs. Po cestě si chceme koupit pivo, ale už je zavřeno. Ještě zkoušíme chlápka co prodává na ulici, jestli nemá nějaké zašité, ale nic. Skoro se urazil a po kázání, že alkohol je moc špatný a pít se nemá, nám nabízí hašiš, opium a Brown Sugar, heroin 3. kategorie. S díky odcházíme. Jiný kraj, jiný mrav.
předchozí23další
 1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13   14   15   16   17   18   19   20   21   22   23   24   25   26   27   28   29   30   31   32   33   34   35   36   37   38   39   40   41   42   43