| A jsme znova na Paharganji. Koho by napadlo, že ještě uvidíme Bobův lokál, Hare Krisna Hotel a celý ten mumraj Main Bazaru. Jasně jsme si řekli, že dneska musíme odcestovat do Agry stůj co stůj. Nejdřív jsme navštívili asi dvě cestovní agentury a v obou nám řekli, že autobus do Agry odjel ráno v 7hod. Smůla. Takže sehnat vlak. Na nádraží jsme udělali fatální chybu a nechali si poradit. V agentuře nějakýho maníka jsme proseděli asi hodinu. Kromě dopravy do nás hustil i výlet a kdesi cosi za 2600Rp! Magor. Po Honzově hádce s ním vzal všechny papíry na které nám to psal, roztrhal je a bylo po obchodě. A my pochodovali zpátky na nádraží. Na schodišti stáli dva chlápci a nechtěli nás pustit nahoru do kanceláře, prý že je schodiště uzavřené a ukazovali na plakát psaný v hindí. Honza mu na to ale neskočil a po tom všem mu celkem ostře řekl, ať kouká ukázat nějaký doklad, že tam pracuje a cesta byla volná. Samozřejmě kecali, aby nás poslali do spárů nějaké další cestovky. V prvním patře je prostorná kancelář určená cizincům k rezervaci jízdenek. Po vyplnění tady nezbytných formulářů a vystání fronty jsme koupili jízdenky do Agry (69Rp), z Agry do Varanasí a z Kalkaty do Chennaie (50USD pro všechny). Vlak nám jel v 11. 30hod. Po chvíli běhání po nástupišti (místo 7. nástupiště to bylo 6. ) jsme zjistili, že třída, do které jsme měli lístky, je sebevražda. Je to ten největší šrot co si lze představit. Asi milion Indů v dobytčáku se zamřížovanými okny. Nakonec jsme minutu před odjezdem nastoupili do I. třídy, zalezli k záchodům a čekali až se vlak rozjede. Za moment přišel pan průvodčí. Asi pochopil naší situaci a řekl nám, ať se posuneme dále do druhého vozu. Cesta, která se ze dvou plánovaných hodin protáhla na tři jsme strávili u záchodů na chodbičce s početnou rodinkou švábů. Brali jsme to tak, že lepší než další noc na Paharganji a stejně by nás to neminulo. Únava veliká, ale dosáhli jsme svého. Imodium konečně zabralo. V Agře (stát Uttarpradéš) jsme zapluli do Shyam Palace (300Rp) a měli všeho plné zuby. Nebyla to tady žádná sláva, ale bylo nám to jedno. Dali jsme si sprchu (spíš studenou než teplou) a okamžitě usnuli. S elektřinou to bylo podobné a svíčka byla jistější. Asi ve 20hod nás Pepi vykopal ze spacáku. Já byl pořád na Imodiu a druhý den jen na čtyřech banánech, Pepa měl náběh na průjem a do cesty se připletla Pizza Hut. Navíc po zvěstech ať jsou turisté v Agře obzvláště opatrní, že se stává, že vás jídlem přiotráví, ochotně vás odvezou k lékaři, který místo pomoci vás dále přiotravuje, aby z vaší pojišťovny vyrazil ještě více dolárků, jsme prostě zašli na pizzu. Doma by nás sice do podobného podniku nikdo nedostal, ale tady jsou pravidla hry posunuty úplně jinam. Po dvaceti hodinách cestování, s nalomeným zažíváním je všechno jinak. Kluci si dali pizzu já polévku. Kompletní večeře s nádechem civilizace stála opravdu ranec 650Rp!
|
