| Meruňkovice na dobré ráno jako každý den a zase do ulic. Smog a smrad je větší než jindy. Nejde totiž od rána elektřina a všude běží dieselové agregáty naplno. Tak tady by chcípli i ropáci. Už abychom byli z Delhi v háji. Ještě jsme zašli na internet, přečíst maily a zjistit počasí v horách. V 16. 30 konečně odjezd. Hurá! Autobus vypadal celkem slušně. Z Paharganje s námi jeli jen Angláni, kluk s holkou. Někde v New Delhi jsme nabrali po hodině čekání a nakládání zavazadel na střechu plný autobus Tibeťanů. Od pohledu jiní lidé. Slušní, čistí, zdvořilí a stále usměvaví. Cesta se místo plánovaných 12hod protáhla na 15hod. Zastávka byla jedna na jídlo a druhá až v horách těsně nad ránem a to ještě díky poruše. Na večeři jsme zastavili v jídelně, teda restauraci, vedle silnice. Jelikož spolucestující neumí ovládat otevírání okýnek nebo jsou otužilí až běda, tak po několika hodinách v zimě a průvanu jsme obklopili kamínka v restauraci. Aby bylo jasno, tak to byla nádoba podobná kýblu ve které hořelo uhlí bez jakéhokoli komínu či odvětrání jen v místnosti na zemi. Najedli jsme se, dali si čaj, narazili si kulichy na hlavu, zapnuli bundy a jedeme dál. Zima byla veliká. Když bylo nejhůř, tak jsme si dýchali do bund-samozřejmě každý do svojí. Ještě že se nám porouchal autobus (nic vážného) a mohli jsme si dojít na záchod. Dali jsme si vařící čaj s mlékem (5Rp) a bylo zase dobře. Za celou dobu Honza nezamhouřil oka a my s Pepou jsme si zdřímli tak na dvě hodiny, ale byl to spánek nespánek. Řidič jí pere zatáčkama po silničce v horách co to jede, aby nemusel podřadit a do toho Tibeťani nějak špatně snášejí cestování, takže z těch věčně otevřených okýnek průběžně za jízdy blijou. Je to za námi a jsme nad Dharamsalou v McLeod Ganji, stát Himáčalpradéš.
|
