6.1.
  Ke snídani si opět dávám Imodium, Pepa má zablokovaný záda tak, že nemůže pořádně dýchat a Jan se vyspal do růžova. V poledne se stěhujeme se do vedlejšího pokoje, který je prostornější a každý zde máme svojí postel. Musíme také do města sehnat nějaký spoj do Bodhgayi. Jeli jsme na vlakové nádraží a lístky celkem bez problémů koupili. Rikšák na nás počkal a konečně se chceme podívat na ghaty. Jenže došlo s milým rikšákem na dohadování. Nechápali jsme o co jde, protože s cenou souhlasil. Pořád něco řešil s ostatními kolem a my netušili co se děje. Nakonec z toho vylezlo, že neumí spočítat 25+60. Silná káva. Mohlo mu být tak 40 let. 25Rp stála cesta na nádraží a 60Rp na ghat, na který jsme chtěli.
  Ghaty a Ganga přesně splnily naše očekávání, takže žádné překvapení se nekonalo. Přesně jako jsme četli a viděli na fotkách doma. Dostali jsme se i na spalovací ghat Manikarnika, kde bylo všude kolem vyskládané dříví a poměrně dost lidí, Indů. Běloch ani jeden. Právě jedna hranice dohořívala, ale další byly v plném žáru. Byl vidět i zbytek neboštíka. Honzovi se povedlo co asi málokomu a z blízkosti, ze které jsme stáli udělal dvě fotky. Hned jeden z místních na něj vystartoval, ale ignorace a okamžitý odchod vyřešil vše. Pokazit někomu pohřební ceremoniál na břehu svaté řeky, to by se špatně žehlilo. Navíc spousta starých lidí z celé Indie se sjíždí do Varanasí čekat na smrt, protože smrt v tomto městě na Ganze znamená okamžité dosáhnutí stavu spásy (mokši). Dřevo se musí dovážet loděmi a jeho cena je vysoká, takže je poměrně běžné, že vás na ulici někdo z čekajících požádá o příspěvek. Na spálení těla je třeba asi 300kg dřeva a hranici zapaluje nejstarší syn. Všechny přípravy a manipulace s mrtvými dělají tzv. nedotknutelní, lidé kteří nepatří do žádné, ani té nejnižší kasty, takže běžný Ind by se dotekem takového člověka znečistil. Tělo je zabaleno do bílého plátna a zasypáno květy. Celý den ve dne v noci proudí průvody s mrtvými ulicemi směrem ke spalovacím ghatům. Nikdo z pozůstalých nikde netruchlí, protože smrt neberou tak jako my. Je to jen cesta dál a smrt není jen konec, ale i začátek. Celé to působí zvláštní atmosférou, ale určitě ne nějak depresivně nebo smutně. Je to prostě součást života stejně jako třeba narození a tak je třeba se na to dívat. Dříve dokonce ženy umřelých mužů skočily za ním na hranici. Satí, jak se ta sebevražda jmenuje, se prý už dneska skoro nevyskytuje. Zbytky těl škvařících se v ohni a odpadlé končetiny, které nedotknutelní znova házejí do ohniště jsou už jen hmota bez duše, která nemá nijakou hodnotu. Jen schránka.
  Večer, při cestě zpátky na pokoj jsme se nechali ukecat na masáž. U Gangy (Dašasvamédh ghat) na prknech pokrytých nějakým špinavým pytlem a kousek vedle nás zpívání z nějaké hinduistické slavnosti. Relax jako nikdy. Stálo to za to po všech těch spaní vsedě (150Rp). Je vidět, že to dělali celý život a věděli co a jak. Šli jsme se podívat na slavnost, kterou jsme slyšeli před tím. Bylo to na břehu, asi pět mnichů vykonávalo obřady za neustálého zvonění zvonů. Úplná hra barev. Město založil sám Šiva a je jedním z nejstarších obydlených míst na světě (6. stol. př. n. l. ). Patří k nejposvátnější místům hinduismu. Z Varanasí jsme opravdu nadšení. To utrpení na cestě sem stálo za to. K tomu teplota přes den může vyšplhat až ke 20°C. Po předchozím mrznutí, kdy šla pára od pusy to jsou lázně i když večer je pořád zima. Večer se ještě jdeme podělit o čerstvé zážitky na internet.
předchozí18další
 1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13   14   15   16   17   18   19   20   21   22   23   24   25   26   27   28   29   30   31   32   33   34   35   36   37   38   39   40   41   42   43