30. 1.
  Vzbouzíme se na předměstí Bombaje (stát Maháráštra). Po pár otázkách pana průvodčího kam že potřebujeme, nás žene ven, že jsme právě tam, kde chceme být. Poznejte v cizím městě centrum. Vystupujeme a hned je u nás taxikář. Po debatě, že nikam jet nepotřebujeme chceme po něm, aby nám na mapě ukázal, kde vlastně jsme. S překvapením se dovídáme, že sice v Bambaji jsme, ale mimo mapu někde na předměstí. Vzhledem k neodbytnosti a ochotě taxikáře se domníváme, že byl asi domluvený s tím pohunkem z autobusu a prostě z nás chtěli vyrazit peníze za taxi. Normální by to tady bylo. Taxikáře odbýváme na hranici slušnosti a vyrážíme směrem, který si myslíme, že je správný. Po pár optáních kudy k Charte gate se dozvídáme číslo autobusu. Víme sice číslo 5, ale na autobusech je všechno jenom v hindí. Až si všímáme malého čísla na boku, které je latinkou. Ještě studujeme našeho průvodce a v části Bombaj-doprava se v první větě dočítáme: "Jízda městskou hromadnou dopravou je jen pro masochisty. "S batohem na zádech se rveme do už tak plného autobusu. Dříve než jsme pořádně nastoupili, tak už dává průvodčí provázkem povel k řidiči k odjezdu. Místa tady opravdu není nazbyt i kdybychom neměli batohy. Průvodce nelhal a masochisti by si to museli parádně užít. Celá ta půlhodinová atrakce stála 15Rp/osobu. Rveme se ven a jsme tam, kde jsme měli původně vystoupit z prvního autobusu. Hledáme Air India building odkud má jezdit autobus na letiště. Po prochození okolí Air India building nic nenacházíme a nikdo nic neví. Co dál. Rádi by jsme se někde v klidu najedli a případně tam nechali aspoň na dvě hodiny bágly, abychom si prošli alespoň část města, na které jsou Indové tak pyšní. Upřímně řečeno nevím proč a ani na co. Najíst se dopoledne je problém a nechat si někde batohy je taky nemožné. Ani na vlakovém nádraží nemají úschovnu. Znechuceni si dáváme snídani za nechutných 90Rp, protože nic jiného nemají. Dvě vajíčka, hranolky, asi 1 dcl džusu, dva plátky rajčete, toast a snad plátek salámu nebo co to bylo. Vše vrcholí kávou a účtem s nějakou místní taxou připočítanou k účtu. Než jsme se najedli, tak se málem popral personál. Kuchař si to chtěl rozdat s pinglem. Máme toho dost, dáváme si na ulici kokosové ořechy a pokoušíme se sehnat taxi na letiště do 500Rp. Buď se s námi ani nebaví nebo nehraje cena. Všude v Indii by se o nás porvali, ale tady ne. Nakonec smlouváme cenu na 350Rp s tím, že nás ještě zaveze k India gate. Není to sice žádný div světa, ale dobrý. Po asi hodinové cestě patnáctimilionovou metropolí v poctivé zácpě a horku, jsme konečně na letišti. Nějak to tady musíme přežít do 3. 25hod zítra, kdy nám to letí. Sedíme vedle haly venku a krátíme si čas pozorováním Indů a děláním si z nich legraci, krmíme kavky a nevíme co by. Dáváme si špeka a za chvíli druhého. Třetího kluci schovávají v krabičce od cigaret někam za plechový plot na potom. Kolem jezdí rikšáci a mávají nám. Zase jsme centrem pozornosti. Chodí k nám posedět i prodejci čaje a my děláme, že rozumíme hindí. Stačí občas zopakovat nějaké slovo a přikyvovat. Nebo občas kroutit hlavou něco mezi souhlasem a nesouhlasem, tak jako to dělají oni. Jeden rikšák měl zájem o moje hodinky, tak jsme mu řekli, že za taxametr jsou jeho. Chvíli něco řešil s ostatními a vypadalo to že to myslí vážně. Bohužel z obchodu sešlo. Taky jsme chtěli nasypat zbytek rýže na auto, aby se na něj slétly kavky. A že jich tady bylo! Od toho jsme ustoupili, přece jen jsme slušně vychovaní. Nápad se nám ale zamlouval, takže když se Honza kochal okolím a nedíval se, tak rýže přistála vedle něho a ve vteřině i hejno hladových ptáků. Chodí sem i skupinky, které lezou na plechový plot, aby viděli nějaké letadlo. V podvečer přijel i autobus policistů a policistek. Pozorujeme jejich nástup a střídání směn. Jestli takhle funguje i jejich armáda s jadernými zbraněmi, tak potěš Krišna. Po jejich odjezdu hledají kluci schovaného jointa, ale zůstala tam jenom prázdná krabička. Buď někam zapadl nebo ho někdo vyšťoural, když lezl po plotě aby viděl letiště. Máme smůlu. Jdeme do haly, která vypadá jako vlakáč okresního města u nás. K odbavení můžeme jít až ve 22hod. Poflakujeme se po hale, kde kromě restaurace, krámku se suvenýry a rádoby fastfoodu není nic. Teda ještě je tady přepážka Indian Post, směnárna a komáři. Ve 22hod se dozvídáme, že čas odbavení je posunutý na 22. 30hod. Došel mi papír na psaní a tak jdu požádat úředníka pošty o jakýkoliv papír. Ochotně mi nabízí papír z tiskárny. Když odtrhl jeden arch, prosím ho o tři. Tři mi dát prý nemůže a tak usmlouvávám aspoň dva. Smlouvání je tady společenský standart. Ještě odtrhává z každého papíru název Indian Post, abych s tím asi něco nevyvedl a s úsměvem mi je podává.
  Odbavení probíhá celkem v klidu i když trochu nelogicky. Po kontrole zavazadla vám ho vrátí a musíte si ho přenést k přepážce, která je někde jinde. Tam ho už jen zváží a je odbaveno. Čistě teoreticky si tam po kontrole můžete dát co chcete. Ještě formulář u migračního úředníka, signejčr a je to. V tranzitním prostoru je to skoro stejné jako v hale. Nebýt Free shopu, více sedadel na čekání, výhledu ven a desetinásobku počtu komárů. Chceme utratit poslední peníze a proto si sedáme do baru. Malého Kingfishera mají za 100Rp. Dáváme si tři a zabíjíme (zapíjíme) čas. Kluci si dávají ještě jedno a když máme platit, tak zjišťujeme, že nám chybí 10Rp. Řeší to Honza další objednávkou piv a Visa kartou.
předchozí42další
 1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13   14   15   16   17   18   19   20   21   22   23   24   25   26   27   28   29   30   31   32   33   34   35   36   37   38   39   40   41   42   43