| Ráno jako každé jiné. Honza se chystá na výlet na druhou pevnost, kterou neviděl kvůli nemoci a já s Pepim se chystáme na Anjuna Beach. Na tu, ze které jsme byli tak nadšeni na začátku. Tam, kde to jede nonstop už 30 let. Ještě pro věci a peníze na pokoj a natankovat nějaký benzín. Z baráku našich půjčovatelů vybíhá asi desetiletá holčička s lahvemi od vody plných benzínu a nalévá nám kolik kdo chceme. Motorky si domlouváme i na pátek, už jen za 100Rp. Honza jede na výlet, my domů pro peníze. Po asi hodině přijíždí Honza s tím, že Flea market, který měl být ve čtvrtek je dneska. Změna plánu. Vybaveni penězi, batůžky a nakupovací náladou jedeme do Anjuny. Lidí mraky. Aut, motorek a rikš taky tak. Takové vinobraní po indicku, akorát bez pití. Proudící davy lidí v uličkách mezi stánkama. Docela jsme slušně nakoupili, ale naše představy o cenách na blešáku vzaly za své. Cizinci tady platí skoro každou cenu a nesmlouvají. Ceny jsou mega a nikomu to nevadí. Dokonce jsme potkali Rusy, kteří za miniaturní sošku (odlitek) dali 50Rp a ještě se ptali jestli to stačí. Reálná cena do 10Rp. Byli horší než Amíci a Němci. Takovým lidem bych zakázal cestovat do podobných zemí, protože za chvíli tady bude stát všechno desetinásobek. Prostě hovada. Ani prodavači už nechtěli moc smlouvat. To je jinde nevídané. Ještě že kousek vedle je naše oblíbená Anjuna Beach, kde si dáváme pivo a jointa na uklidněnou. Potom ještě jedno, ještě jedno, dalšího jointa, pokřtění mojí nové fajfky, pizzu na chuť a je tma jako v ranci. Vedle u stolu seděl chlapík, tak 65 let, čelní pleš, jen si pochovat vnouče. Ze zbytků vlasů vzadu měl udělané krátké dredy a hulil z čilumu jako o závod. Po čase se k nám naklonil a anglicky povídá: "Slyším češtinu? "My že jo a on nato to že jsme sousedi, že je z Rakouska. Dobrej tatík. Jdeme tmou směrem, kde někde na louce tušíme naše motorky. Ale nedojdeme daleko. Na jedné terase hraje kapela jako fík. Čumíme s otevřenou hubou a posloucháme. Čtyři Indové a asi čtyřicetiletá běloška. Funky jako prase! Asi hodinový jam v jednom kuse. Bomba. Šlape to neuvěřitelně. Odcházíme nadšeni. Kolona vozidel všeho druhu a dav lidí valící se jedním směrem dává tušit pěknou pakárnu. Motorky jsme našli. Trochu nás vyplašil divný zvuk, který přicházel ze tmy. Docela jsme se lekli, ale pořád jsme nevěděli co to je. Jenomže se to pořád blížilo. Honza na nic nečekal a už seděl na nastartovaném skútru. Naštěstí se nedělo nic tak hrozného, jenom kolem proběhl bůvol a trochu si zabučel. Cesta byla nářez jako blázen. Asi jako v Legerce ve špičce, s tím rozdílem, že tady se může všechno. Buď se přizpůsobíte a máte šanci nebo končíte. My se přizpůsobujeme a jedeme vpřed jak to jde. Kličkování, vyhýbání, troubení, brždění i jízda v protisměru nám jde pěkně od ruky. Ani mnozí místní střelci by se za takovou jízdu nemuseli stydět. Hned jedeme ke stánku na šťávičku na uklidněnou. Adrenalin nám vaří v těle. Byla dobrá jako vždy a pan lisovač nám automaticky nalévá druhou rundu. Kdyby to bylo i u nás, tak se toho asi upijeme. Na večeři jdeme do restaurace, které Honza říká Komárno z dob, kdy tady byl před šesti léty. Proč jí tak říká je asi jasné. Naštěstí se to nepotvrdilo a kromě Honzy, který si dal momo plněné ilaiči, jsme se dobře najedli a piva napili. Večer, teda už v noci, nejsme schopni ničeho. Dnešek byl náročný, ale bezva. Jen mi trochu hučí v hlavě.
|
